simple site builder

Příběhy tří hledajících

Aneb případové studie


Obrovskou částí inspirace pro založení Phoenix nest jsou pro nás kromě oborového zaměření naše osobní příběhy; věříme, že jsou klíčové pro to, abychom našim klientům a jejich potřebám opravdu porozuměli. Všichni jsme se potkali s náročnostmi při hledání vlastního kariérního směřování a museli si sami najít cestu k jejich překonání, proto teď přesně víme, co by našim mladším já pomohlo toto hledání usnadnit. Sami na sobě pozorujeme obrovské rozdíly v životní spokojenosti, motivaci i sebevědomí. A přináší nám skutečnou radost moci takové změny zprostředkovat dalším lidem!  

Mobirise

Dominik
Od malička jsem byl dost nevyhraněný. Zodpovědný student, který neinklinoval k žádnému specifickému oboru. Zpětně si uvědomuji, že humanitní vědy mi byly vždy přece jen bližší.
Jenže tehdy mi to tak nepřišlo. Rozhodování o výšce mě děsilo snad celý gympl. Ačkoli jsem
ještě v devítce chtěl jít na psychologii, abych mohl lidem „pomáhat s jejich problémy“,
postupně mě mé okolí přinutilo si myslet, že psychologie není perspektivní obor. Psychologů
je hodně a jediné, co můžou dělat, je mít vlastní poradnu. Zato farmacie je perspektivní a
taky lidem můžu pomáhat. Takhle mi to bylo předkládáno. 

Vlastně za to okolí až tolik nemohlo. Mé nízké sebevědomí, nízká sebejistota a neschopnost činit rozhodnutí zapříčinilo,  že jsem se okolím nechal zmanipulovat. Sám jsem v tom sehrál velkou roli a rozhodnutí jsem učinil já, nikdo jiný. Šel jsem tedy studovat biotechnologii léčiv. Záhy jsem si uvědomil, že to opravdu není to, co chci. Nebavilo mě to, chyběl mi tam smysl, postrádal jsem kontakt se společenskovědními předměty.

Rok na výšce, kde jsem nechtěl být, mi poskytl příležitost poznat lépe sám sebe a mé možnosti. Zapracoval jsem na sebepoznání, na sebevědomí a sebejistotě. Vytvořil jsem si vizi toho, co vlastně chci za několik let dělat a odhodlaně jsem ji začal následovat. Naučil jsem se myslet více pozitivně, přijímat rizika, vstupovat do neznámého, využívat příležitosti. Poznal jsem, co mi dává smysl a co chci opravdu dělat. To vedlo k tomu, kde jsem nyní. Stal jsem se motivovanějším, spokojenějším a odhodlanější studentem, zaměstnancem a především člověkem. To, že jsem si téměř rok věnoval vlastnímu kariérovému poradenství, mi nepřineslo harmonii a spokojenost pouze ve studijní a pracovní, ale pozitivně se to odrazilo také v mém každodenním životě.

Cítil jsem se a dosud se cítím volnější, spokojenější a aktivnější. Mám větší chuť tvořit. Už mě nebrzdí takové limity, které mě brzdily dříve. Kdybych měl možnost navštívit své středoškolské já, poradil bych si, na čem zapracovat, jak přemýšlet a vštěpil bych si takové myšlení, které mám nyní.  Vystudoval jsem personalistiku a dále studuji vzdělávání dospělých. Pracoval jsem na personálních odděleních, věnoval jsem se vzdělávání zaměstnanců a mé cesty mě zavedly ke kariérovému poradenství, ve kterém jsem objevil poklad své kariéry.

Josi
Ačkoli bylo téměř odjakživa nad Slunce jasné, že ze mě nikdy nebude chemik, matematik, doktor, ekonom, ani právník a práce rukama taky není žádná sláva, pořád mi během dospívání zbývalo hodně věcí, pro které jsem našla jak nějaké vlohy, tak vášeň, a to velkou. Vždycky jsem měla silné pnutí něco tvořit a narodila jsem se skoro s pastelkami v ruce, nakonec jsem ale usoudila, že umělecká škola není perspektivní a já nejsem dost dobrá, navíc „co ze mě sakra bude?“ a tak jsem se rozhodla jít na normální gympl, protože otevřené možnosti.

Mobirise

 V prvním ročníku jsem objevila svou fascinaci psychologií, což tedy pro většinu lidí kolem mě byla podobně neperspektivní blbost, ale což. Taky jsem byla nadaná na jazyky, hodiny angličtiny mi dávno neměly co dát a moc mě bavilo překládat, na kariérních testech od školy mi ovšem bylo řečeno, že „to umí každý“, tudíž jsem tuhle ideu nechala být a zatvrzele si zasela do hlavy myšlenku na psychologii, což je na Pražské FF UK na „tak zbytečný obor“ studium poměrně obtížně dosažitelné, zvlášť po maturitě. A že jsem se do toho vrhla po hlavě: chodila jsem po škole dobrovolničit, přečetla asi 50 knih, chodila na přípravné kurzy a na skoro každou přednášku zhruba související s tématem, co jsem za ten rok objevila. Že důvodem, proč jsem, stejně jako většina uchazečů, velmi těsně neuspěla, byla má nedostatečná sebedůvěra (ne příliš podpořená neúspěchy v některých přírodovědných předmětech), mnohem spíš, než nedostatek přípravy, mi jaksi v tu chvíli nedošlo. Tudíž jsem se následující rok snažila ještě víc.

"Naštěstí" jsem si přihlášek k vysokoškolskému studiu podala 6, protože otevřené možnosti. Tak jsem se dostala ke studiu andragogiky: je to malý, sympatický obor, souvisí to s tím, co chci dělat, je to na stejné fakultě, tak proč ne? A tak jsem našla další nečekanou inspiraci pro něco, čím by mi dělalo radost naplnit svůj život. Během toho roku jsem kromě studia vykonávala praxi na asi pěti různých místech, částečně najednou, abych dosáhla vytyčeného cíle - dostat se na psychologii. Všechno ostatní muselo počkat - já, kamarádi, zájmy. Na VŠ jsem najednou měla možnost se věnovat jen věcem, ve kterých jsem byla dobrá (tedy skoro, ahoj ekonomie a statistiko!), což mému sebevědomí hodně pomohlo, a najednou bylo všude kolem tolik příležitostí získat nejen milou zpětnou vazbu na své sociální dovednosti, ale i všemožné zkušenosti, které mi pomáhaly zvládat strach z nejisté profesní budoucnosti.

A tak jsem dělala všechno, ale ničemu nemohla dát všechnu svou energii, což mě minimálně stejně vyčerpávalo jako naplňovalo. Na psychologii jsem se dostala a věděla jsem, že musím zpomalit; o studium andragogiky jsem přijít nechtěla, tenhle obor mě bavil a dával mi smysl. Měla jsem pocit, že moji noví spolužáci jedou na 110 %, že jsem stále obklopená lidmi, kteří mají víc stáží, víc úspěchů, konkrétnější směřování.

A trvalo mi další dva roky, než jsem si dovolila dojít k rozhodnutí, že se mi takový životní styl nelíbí, že své cíle si nemusím plnit všechny najednou, ale vlastním tempem, že si mohu v klidu dostudovat svou jednu školu naráz a pak se uvidí, protože učíme se přeci celý život. Taky jsem našla cesty, kde se mé zájmy protínají a vzájemně obohacují, místo aby se spolu praly o moji kapacitu, a přesně k tomu chci dopomoct ostatním.


Mobirise

Kryštof
Ještě na gymnáziu jsem moc sebevědomí nepobral, snažil jsem se spíš zapadnout a k hledání vlastních hodnot a zájmů mě nikdo nevedl, takže jsem obojí spíš přebíral od kamarádů. To mě na vysoké přivedlo ke studiu oboru, kde už tahle externí motivace nebyla dostatečná na to, abych školu zvládal. V kombinaci s dalšími faktory jsem tehdy spadnul do dost silné závislosti na PC hrách (hlavně WoWko) a agónii těžko pochopitelně prodlužoval až na 3 roky, kdy jsem nejdřív musel ze školy vyletět nadvakrát (napoprvé jsem se prostě dostal znova), než mi došlo, že tudy cesta nevede. Kéž by se mnou tehdy někdo zatřásl…

Takhle donucen k pořádnému restartu jsem nakonec přece jen začal vlastní silné stránky, hodnoty a zájmy objevovat - našel jsem studium i koníček, které mne opravdu baví a zajímají, s nimi i přátele, se kterými si doopravdy rozumím a postupně i životní misi a cestu, kterou se za ní chci ubírat. Rozdíl v mé motivaci, spokojenosti i sebevědomí oproti dřívějšku je teď jen těžko popsatelný a pro mne je proto obrovsky důležité pomáhat k podobnému naplnění i druhým